FOC37
Lidé mlčky stáli před svými domovy a dívali se vzhůru ke Slunci. Bylo krásné letní teplo a vál mírný vítr, který jim ledabyle cuchal vlasy spadající chvílemi do tváří. Někteří ve snaze vidět více a zahlédnout ten okamžik, přikryli si rukou obličej a pohlédli přimhouřenýma očima přímo do Slunce. A to najednou vyšlehlo obrovskou vlnu následkem vysoké erupce, což vytvořilo nevídaný efekt v podobě žhnoucí a vlnící se zlatavé mlhoviny s ohnivými pásy nepravidelných, měnících se tvarů. A pak Slunce explodovalo a jeho ohromná tlaková žhnoucí vlna zasáhla celou naši Galaxii. Zemi nárazová vlna rozpůlila jako jablko na dvě téměř pravidelné poloviny. Zemské jádro okamžitě detonovalo a svou velikou silou roztrhalo a rozprášilo zbytky planety na mikrokosmické částečky. Celý proces trval pouhou 3 milisekundy času. Po zhruba 100 letech pozemského života supernova ochladla, aby po dalších 100 letech naposledy vydechla mnohem menší explozí a proměnila se v černou díru.
-----
„Franku, pomůžeš mi prosím s Mollie? Zdá se, že už bude rodit.“ Frank si přestal přikrývat rukou oči a dívat se směrem ke Slunci a zadíval se na drobnou ženu ve středním věku stojící pár metrů od něho. Kdyby tak mohl udělat víc... Nebyl zdravotník, měl ale za sebou středně pokročilý výcvik v přežití, jehož součástí byla i důkladná instruktáž první pomoci. „Jistě.“ Usmál se a zamířil po zeleném, čerstvě posekaném trávníku k nedalekému domu, kde se otevřenými okny nesly ven zvuky ženy oznamující blížící se příchod nového člověka na svět.
Frank vyšel spolu se svou sousedkou Susan do prvního patra a během pár minut společně pomohli malému Thomovi na svět. Frank byl nadšený. Křik malého novorozeněte vnesl všem na pár minut do tváře upřímný úsměv. Otec dítěte John, ten syčák, byl bůhví kde. Ale to bylo úplně jedno. Tenhle den patřil prostě Thomasovi a pro všechny přítomné aspoň na pár okamžiků projasnil den. Frank se zadíval na malý uzlíček v Molliině náručí a zesmutněl. Tentokrát už vyslovil nahlas, ale potichu: „Kdybych tak mohl udělat víc...“ Na jeho povzdech okamžitě zprudka reagovala Susan: „Udělal jsi pro nás nejvíc ze všech. Nemusíš si vůbec nic vyčítat.“ A pak už klidněji dodala: „Kdyby každý udělal tolik, co ty, pak by bylo možná všechno úplně jinak. Některé věci ale změnit nejdou.“ „Možná ano.“ Odpověděl rázně Frank. „Kdyby ano, pak by se už vrátili.“ Řekla Susan. „Měl jsem udělat víc.“ Povzdechl si Frank. „A říkal jsi, že to stejně nejde. Že existuje určitá posloupnost událostí a že to prostě změnit nejde.“ Dodala Susan. Frank se zadíval před sebe a pokýval souhlasně hlavou. Usmál se. „Máš pravdu, Susan. Promiň, to je asi tím prckem, už léta jsem tenhle pocit neměl. Víš, taková ta jiskřička naděje, která dřímá v každém vědci, který chce odhalit něco nového, něco ohromného, co změní svět...“ Susan Franka přerušila v jeho jemně nadšeném snění. „Však jsi změnil svět.“ A s konejšivým pohledem se na něj usmála. Frank vydechl zbytek vzduchu ze svého malého proslovu a chvíli se odmlčel. V jeho očích teď bylo vidět dojetí a určitý pocit uspokojení a klidu, že opravdu udělal všechno, co bylo v jeho silách, a že je na to i hrdý.
Frank vyšel ven před dům a opět se zadíval na oblohu. Porod malého Thomase v něm vyvolal mnohem silnější vzpomínky na jeho ženu Christine a dvojčata Rose a Alexe. Byl na všechny tři právem hrdý. Christine mu byla oporou i v těch nejtěžších chvílích a vždy ho podporovala v jeho vědeckém bádání a hledání nových řešení. Seznámili se na Harvardu, kde studovala matematiku a on astronomii. Výborně se spolu doplňovali a oba ukončili pro své nadání studium dříve ve zkráceném režimu. Brzy na to se vzali a Christine mu rok nato věnovala hned dva nejhezčí dárky na světě - dvojčata. Dceru Rose Christine Elizabeth Saru a syna Alexe Franka Thomase Andrewa. Celá rodina žila v nedalekém Marlborough v rodinném domku, kde si Frank zřídil ve sklepě menší moderní laboratoř, protože ty nejlepší nápady přicházely nečekaně, v blízkosti jeho rodiny a v prostředí, kde mohl dát prostor své fantazii a představivosti. Jeho velkým vzorem byl Albert Einstein a Frank pracoval v duchu Einsteinova citátu: „Představivost je důležitější než znalosti. Znalosti jsou omezené, zatímco představivost zahrnuje celý svět, povzbuzuje pokrok a rodí evoluci.“ Frank tedy vždycky vycházel z toho, co není známo, ale je možné. V tom se výrazně lišil od svých kolegů, kteří vycházeli především z vědomostí a z toho, co již bylo vyzkoumáno. Už ve dvaceti letech si s Christine nechali patentovat na pět vynálezů a objevů.
Po narození dvojčat se začali věnovat také vzdělávání druhých. Jejich děti předčasně dokončily základní vzdělání a vrhly se na střední školu, kde „překvapivě“ zvolili jako hlavní obory matematiku a fyziku. Franka s Christine to inspirovalo k založení Institutu pro nadané studenty, který ze začátku financovali z peněz svých patentů. V institutu mimo nich samotných vyučovaly ve speciálně upravených blocích také vysoké kapacity odborníků z různých koutů USA i ze světa. Frank pak dostal nabídku pracovat na malých projektech v NASA (Národní úřad pro letectví a kosmonautiku). A celá rodina se nadchla pro vesmír a neprozkoumané dálky černé hmoty, v níž kolují různé objekty – neuchopitelné a těžko prozkoumatelné. Frank poté propadl teorii relativity a speciální teorii relativity o prostoru a čase. V jeho příbězích, které svým dětem s nadšením a radostí vyprávěl před spaním, bylo možné cestovat v čase a měnit budoucnost. Jeho dlouholeté výzkumy však nepřinesly žádné výsledky, které by vedly k vyrobení něčeho, co by se mohlo nazývat „strojem času“.
Po dalších 8 letech v poklidném životu rodiny Davidsonových došlo k zásadnímu zvratu. Frank byl povolán k velkému projektu do NASA. Jako uznávaný astrofyzik se měl vyjádřit k závažným, neobvyklým projevům Slunce, které se pravidelně opakovaly už několik měsíců. Neobvykle mohutné erupce na Slunci způsobovaly na Zemi výpadky elektřiny a dalších zařízení, které NASA společně s vládami zemí po celém světě úspěšně tutlala pod rouškou nejrůznějších prohlášení. Frank měl za úkol zjistit, jak moc je situace vážná a vypočítat, jaké jsou prognózy pro příštích pár let. Pro tak důležitý úkol oslovil Frank také Christine a své dvě děti, které právě odpromovaly na Princetonu a společně s některými absolventy Institutu pro nadané studenty vytvořil přísně utajenou pracovní skupinu, která se věnovala po celé dny výhradně tomuto problému. Frank zůstával i po skončení práce ještě dlouho do noci v domácí laboratoři a věnoval se svým výzkumům.
Po jednom silném výboji pocházejícího z velké erupce na Slunci, někdy kolem třetí ráno, došlo ve Frankově laboratoři k elektrickému zkratu. Přístroje hlásily chyby a nevyrovnanost v gravitaci. A druhý den, když Frank usedl ke stolu, na který mu Christine připravila jeho oblíbenou snídani – smažená volská oka, chléb, sklenici mléka a velký hrnek s kávou, seděl s hlavou skloněnou a působil neskutečně sklíčeně. Ten mladý, usměvavý vědec, který kolem sebe vždy šířil optimismus, pohodu, klid a vyrovnanost, někam zmizel.
-----
-----
Bylo hrobové ticho. Nikdo si nedovolil znevažovat neuvážlivými projevy nadcházející chvíli. Dokonce i děti, ve skutečnosti nechápajíce, proč jsou s rodiči právě teď na tomto místě, nějak instinktivně vytušily, že jde o něco vážného, a přestaly zlobit. Lidé stáli pokorně v hale s obrovským průhledným výhledem ven – do nekonečna. Na pódiu stál pult s mikrofony a technici stáli opodál s připravenou projekcí. Kovové stěny byly ten den chladnější než obvykle. Všichni přítomní se na tento den připravovali, ale netušili, jak moc silné pocity v nich nadcházející okamžik vyvolá.
Po chvíli na pódium vystoupal vysoký, elegantní muž v černém obleku s kravatou a všechny přivítal klidným hlasem: „Vážení a milí. Vítám Vás u této mimořádně slavnostní příležitosti. Nejspíše už nikdy nebude významnějšího dne, než je tento. Dnešek se zapíše jako nejhezčí a zároveň nejsmutnější den v historii lidstva.“ Muž se na chvíli odmlčel. „Ano, právě dnes dojde k osudnému okamžiku, a to zániku planety Země, naší mateřské planety... Našeho domova.“ Opět se odmlčel. „I já jsem zanechal na Zemi svou rodinu, své známé a přátele. I pro mne, stejně jako pro všechny z nás, je tento den dnem smutku a bude tedy vyhlášen jako Nový den památky zesnulých.“ Ozval se dlouhý souhlasný potlesk. Muž dále pokračoval: „Dnešek je ale zároveň dnem naděje pro budoucnost a životy nás všech, neboť jak jistě víte, v té velké tragédii tkví také další budoucnost lidstva. Blíže o tomto zásadním momentu promluví Rose a Alex Davidsonovi, potomci proslulých vědců Christine a Franka Davidsonových. Tímto tedy vítám a je mi ctí osobně nejprve přivítat Christine Davidsonovou a hned vzápětí Alexe Davidsona.“ Muž pokynul a zadíval se na starší ženu v první řadě s jemně prošedivělými vlasy a typicky malým kulatým nosem, ale velkýma modrýma očima. Ta se postavila a pomalu se otočila k davu za sebou, pokynula a jemně se usmála. K pultíku pak Rose přistoupila spolu s Alexem a muž jim předal slovo. „Vážení přátelé,“ uvedl svůj proslov Alex, ,,rád bych nejprve vzdal společně s Vámi hold svému otci Franku Davidsonovi, díky jehož objevům a vynálezům zde dnes můžeme stát a těšit se na budoucnost na nové planetě, kterou budeme moci opět nazývat ,svou Zemí´. Zároveň však musím zmínit, že tato vysněná budoucnost a záchrana lidstva je vykoupena velkou daní – a to ztrátou miliard životů našich blízkých a přátel. Jak víte, tento osud je nezvratný.“ Poté se slova ujala Rose. „Rádi bychom tu připomněli fakta, která ovlivnila během pár let životy nás všech. Je to neuvěřitelné, ale před 20 lety jsme nastupovali do vesmírných korábů, abychom unikli nevyhnutelné pohromě v podobě explodujícího Slunce a tedy i zániku naší planety Země, ale i naší Galaxie. Tento zánik jsme předpokládali a díky úsilí a objevům mého otce, Franka Davidsona, který dokázal vyrobit takový zdroj energie, díky němuž je možné pohybovat se vesmírem mnohonásobně vyšší rychlostí, než se kdy vůbec předpokládalo, bylo vypraveno na 5 000 vesmírných korábů, které přepravily téměř 18 milionů lidí a na milion vzorků DNA různých živočichů do bezpečné vzdálenosti od naší Galaxie. Tím umožnil lidstvu přežít a pokračovat v existenci na jiné planetě. Bohužel sám se přepravit nestihl, protože sílící a stále častější erupce na Slunci znemožnily ostatním lidem opustit planetu.“
Rose odstoupila od mikrofonu a sklopila hlavu. Z drdolu jí vypadl pramínek vlasů, který si strčila za ucho. Christine si dole v první řadě utřela slzy stékající po tvářích. Alex vzal Rose kolem ramen a pokračoval v projevu: „Pro nás všechny je právě dnešek velice smutným dnem. Ale je to právě astrofyzika, která nám umožnila to, co si jen stěží uměli naši předkové představit, a právě díky objevům Franka Davidsona můžeme už za několik hodin začít zcela jinde nový život. Pro pochopení toho, co se za několik pár minut stane, jsme Vám s Rose připravili prezentaci.“ Prosklené pozadí haly za pódiem, po celou dobu nabízející úchvatný pohled do hlubin vesmíru s miliardami hvězd a planet, se rázem změnilo v jedno velké plátno, na němž se objevila videoprojekce galaxie. Alex stiskl tlačítko na přepínači a v záplavě různých objektů se obraz přiblížil a následně zastavil u Sluneční soustavy, se Sluncem a kolem něho obíhající planetou Zemí, Venuší, Jupiterem, Marsem a dalšími známými planetami. „Toto byl náš domov.“ Pokračoval Alex. V tu chvíli se obraz zastavil a přes celou zeď zářila obrovská modrá planeta s viditelnými tvary kontinentů ohraničenými moři a oceány. Někteří lidé v hale na prázdno polkly a většině z nich se zalily oči slzami. Z hlavního sálu byla prezentace vysílána do ostatních vesmírných korábů, kde rovněž sledujícím na chvíli znemožnily ostřejší obraz slzy. „Důsledkem přirozeného stáří našeho Slunce došlo zhruba před 25 lety k jeho nestabilitě a začalo vykazovat nerovnováhu v podobě mohutných erupcí, které měly za následek četné výpadky elektřiny a mnoha důležitých přístrojů fungujících především na principu plné automatizace.“ Začal svůj výklad Alex. Podíval se na Rose. Ta souhlasně pokynula, že už je znovu připravena pokračovat ve výkladu: „To mělo za následek dočasný totální kolaps v dopravě, v nemocnicích, bankách, továrnách a mnoha dalších oblastech běžného života. S opakujícími se erupcemi si však muselo lidstvo poradit, a proto se vrátilo ke starším metodám a způsobům práce, zejména manuální, které nám umožnily obnovu provozu a fungování společnosti. Pak expertní tým složený z nejchytřejších vědců na naší planetě přišel se zdrcující zprávou. Opakované výpočty potvrdily, že Slunci zbývá posledních 5 let života a že musíme domovskou planetu opustit, protože jeho detonace bude mít ničivé důsledky pro celou naši Galaxii. Nebudeme zde popisovat, jak probíhaly hodiny, dny, týdny a měsíce různých výzkumů. Podstatné je, že Frankovi Davidsonovi se podařilo aplikovat v té době nedávno nalezený nový prvek, který ve spojení s dalšími prvky reagoval velmi vznětlivě. Energii se podařilo usměrnit a postupným uvolňováním využít jako palivo pro přepravu obrovskou rychlostí. Tak velkou, že umíme předběhnout čas, který známe, a pokořit gravitaci.“
Teď už se Rose usmívala, protože tento objev ji stále fascinoval. Vyměnila si pohled se svým bratrem, který jí úsměv vrátil a chopil se dalšího slova: „Pro mnohé je to nejspíše něco zcela nepředstavitelného. Čas, který známe, vnímáme stále jako čas – vteřiny, minuty, dny, měsíce, roky...“ Začal vyjmenovávat. „A gravitaci vnímáme jako zcela přirozenou kolem nás. Když pustíme nějaký předmět z ruky, spadne na zem. To je gravitace. Můj otec však věřil, že může existovat i něco jiného, než je čas a gravitace a že mohou existovat planety a vesmíry bez těchto zákonitostí. Na jiných principech. Že čas je skutečně jen relativní pojem.“ Na chvíli se odmlčel a podíval se do publika. Lidé stáli a pozorně naslouchali s evidentně velkým očekáváním. Nicméně nejevili známku toho, že by jen zčásti rozuměli tomu, co právě povídá. „Zkusme si ale představit, že čas neexistuje a že neexistuje ani gravitace.“ Pokračoval. Někteří lidé v publiku nadzvedli obočí. Alex předpokládal, že jeho a Rousina prezentace nebude nejspíše pochopena. Nicméně chtěl aspoň okrajově přiblížit jedinečnost otcova objevu a ujistit 18 milionů lidí, že ještě ten den zažijí to, na co čekali 20 let. „A aby to nebylo tak jednoduché, představme si, že za určitých podmínek nemá význam ani váha a vzdálenost. S dostatečnou energií a vytvořením adekvátních podmínek je možné pohybovat se vesmírem rychlostí vyšší, než je rychlost světla. Můj otec dokázal s týmem vytvořit takové palivo, které umožnilo pohybovat se takto velkou rychlostí a za zmíněných podmínek, jejichž složitý proces teď nebudu popisovat, ale díky nimž bylo umožněno aspoň některým lidem přesun do dostatečně bezpečné vzdálenosti od naší Galaxie, kde Slunce exploduje.“
K mikrofonu přiskočila Rose a pustila se nadšeně do vysvětlování. Tuhle část o „hrách s časem“ milovala a nemohla si nechat ujít, aby to byla právě ona, kdo celý proces stručně popíše: „Abychom pochopili výjimečnost tohoto dne – z planety Země jsme odletěli před 20 lety. V důsledku použití zmíněné rychlosti při přesunu jsme však jakoby přeskočili čas. To znamená, že v našich korábech uplynulo pouhých 20 let, ale v naší Galaxii to dnes bude už 200 let. Kdybychom cestovali korábem zpět, v místě naší Galaxie už nic nenajdete. Díky našim přístrojům a výpočtům víme, že právě dnes, za pár minut, naše Slunce zcela vychladne a promění se v černou díru. Nicméně...“ Rose se na chvíli zastavila. Najednou nevěděla, zda se má usmívat, nebo plakat. „Protože nikam zpět cestovat nebudeme a protože cestování rychlostí vyšší, než je rychlost světla, umožnilo přeskočit čas – my jsme se dostali o 20 let dopředu před zánik Slunce a tedy i naší planety. A právě dnes tato doba uplynula.“ Velice smutně a odevzdaně dodala: „Dnes navždy zmizí planeta Země z vesmíru a s ní i všichni naši blízcí, kteří se už nemohli zachránit.“
Po minutě ticha, která následovala zcela spontánně, vystoupil Alex se svou poslední částí prezentace, kterou pronesl postupně zesilujícím, veselým tónem: „Jak víte, naše kosmické výpravy od té doby prozkoumaly velikou část vesmíru. Dlouho se nám nedařilo najít planetu, která by odpovídala podmínkám pro přežití lidstva. Nedávný průzkum právě v místech naší bývalé Galaxie našel černou díru, kterou jsme nazvali pro lepší zapamatování Demie a kterou bylo možné proletět do jiné části vesmíru. Tam jsme takovou planetu našli. Pracovně jsme ji nazvali FOC37. Až na několik rozdílů je velice podobná naší planetě Zemi. Gravitace na této planetě je o něco větší, ale nachází se na ní kyslík i voda. A tam se dnes společně vydáme.“ Poslední větu řekl Alex s určitou hrdostí a svůj projev zakončil opět úsměvem. Optimismus a schopnost sdělovat příjemné i nepříjemné informace s klidem tak, aby se ten klid přenesl i na druhé, měl zděděný po otci. Lidé se tedy také usmívali a radostně tleskali a hvízdali. Na zadní straně se během výkladu promítaly záběry z cest vesmírných výprav, poté se obraz zastavil u jedné z černých děr označené jako Demie, následoval průlet a záběr na zeleně zářící planetu, jež se měla stát jejich novým domovem.
Promítání skončilo a ze zadní stěny se stal opět průhled na vesmír s hvězdnými mlhovinami a dalšími hvězdokupy. Slovo si vzal znovu pán v obleku: „Děkujeme Rose a Alexovi Davidsonovým za jejich prezentaci. Věřím, že všechna důležitá fakta nám srozumitelně vysvětlili a já bych vás teď poprosil, abyste se vrátili do svých kajut a začali se připravovat na vylodění na nové planetě Zemi. Jen bych ještě rád zmínil, že pohled do naší historie i budoucnosti nám přiblížili dvojnásobní držitelé Nobelovy ceny za objevy v astrofyzice a cestování červími dírami. Díky těmto objevům a cestám bylo možné doplňovat naše zásoby z jiných planet.“ Ozval se hlasitý potlesk upřímné vděčnosti a uznání. Poté se lidé začali rozcházet, usmívajíce se s myšlenkami na novou budoucnost.
„Byli jste báječní.“ Řekla svým dětem Christine a oba políbila na tvář. Pak se spolu vydali do jiné části korábu, kde se nacházela jejich vlastní laboratoř se speciálními přístroji na měření a k dalším výpočtům, dalekohledy, kamery a další důležité vybavení. Chvíli nato, co se zavřely dveře laboratoře a Rose se ujistila, že je už nikdo nemůže slyšet, obrátila se na Alexe a zeptala se: „Myslíš si, že to někdy zjistí? „Co myslíš?“ Otázal se Alex. „Že jsme jim celou dobu lhali. Že jsme zfalšovali výsledky, že Demie vznikla až po zhasnutí našeho Slunce a že FOC37 objevil ve skutečnosti táta.“ Odpověděla Rose. „Myslím, že ne.“ Řekl Alex. „I kdyby na to přišli,“ zapojila se do rozhovoru Christine, „stejně to už bude jedno. Budou šťastně žít na nové planetě a nic jiného nebudou moci změnit. Museli jsme to udělat takto. A musíme udělat i to druhé...“ A podívala se směrem k jednomu přístroji. „Ale mami,“ namítla Rose s úzkostí v hlase. „Víš moc dobře,“ pokračovala Christine, „jak by to dopadlo. Viděli jsme to spolu asi tisíckrát a dopadlo to vždy stejně.“ Dodala. „Máma má pravdu, Rose,“ přidal se Alex, „sama jsi viděla, jak to dopadlo. V tomto měl táta, vlastně Albert Einstein, pravdu. Je to jednosměrný proces. Nevím, jestli věděl, že je to proto, že lidé vždycky byli, jsou a budou stejní. Vždycky budou vedle svých šlechetných vlastností také chamtiví a sobečtí, ambiciózní a budou toužit po neomezené moci. Tyto scénáře nejdou přepsat, pokud je dopustíme. Musíme stroj na cestování časem zničit.“ „Ale táta...“ Namítla Rose. „Tvůj táta,“ opáčila Christine, „se rozhodl sám. Vždycky to bylo jeho rozhodnutí zůstat na Zemi a pomáhat lidem. Respektuj jeho přání.“ I v tuto chvíli stála Christine alespoň na dálku po boku svého manžela a snažila se mu splnit jeho poslední přání. Rose na chvíli sklopila hlavu. Pak ale naposledy namítla: „Třeba bychom ho ještě mohli přemluvit...“ „Ale Rose,“ zastavil ji Alex, „táta už přece dávno není...“ Nejprve blesklo Rose hlavou, že by to šlo přece vrátit, pak ale její pohled ulpěl na hodinách, které ukazovaly kromě hodin a minut také vteřiny a milisekundy. Christine přistoupila k Rose a uchopila ji a Alexe za ruku. Všichni tři se zhluboka nadechli. Rose pak jen tiše šeptla: „Teď.“
------
------
Frank stál na zahradě a zaléval konvicí usychající květiny. Najednou se zpoza plotu ozvala Mollie. „Franku, už máš u nás zase psa.“ Smála se. „To je neuvěřitelné,“ odvětil Frank. „Jak to zase dokázala?“ Podivil se. Malá, černobílá fenka stála na druhé straně plotu a dívala se skrze plaňky na svého pána. Frank si dal ruce v bok a řekl: „Tak ukaž, Demie, kudypak ses tam dostala tentokrát?“ Po chvíli se malé stvoření s krátkou srstí a vyplazeným jazykem rozběhlo a protáhlo malou dírou v zadním rohu zahrady zpět k Frankovi. Frank Demie plácl jemně po zádech. „Teda, ty jedna.“ Pokáral ji. Fenku našel Frank jednou ráno před svým domem. Byla značně podvyživená a hned mu skočila do náruče. Zjevně nikomu nepatřila, a tak se jí Frank ujal. Jméno Demie ji dal hned po prvním podhrabání plotu na zahradě. Stačila jí jen malá skulina a dokázala se protáhnout téměř kamkoliv. Jakoby jí v tu chvíli byla jen polovina – aby se mohla protáhnout do jiných, nových světů a ty náležitě prozkoumat.
Připomínalo mu to jeho výpravy, které často podnikal se svou rodinou, než se Christine s dětmi nalodili na jeden z mnoha korábů a on jim slíbil, že přijede za nimi hned tím dalším. Předtím si spolu plnili své sny, pohádky, které jim Frank vyprávěl, když Rose a Alex byly ještě děti. A cestovali daleko. Do neznáma. Přece jenom se mu to podařilo – cestovat tam, komu jinému se ještě nikdy dříve nepodařilo. Nejen do vesmíru, ale i do budoucnosti. Viděl tak mnohé. Spoustu dobrého i toho špatného. A mohl tak vidět i sám sebe. A mohl se tak sám rozhodnout, co v budoucnu udělá. A on se rozhodl zůstat. Věděl, že bez zásob vody a oprav elektrického napětí a přístrojů, které zachraňují životy, mají lidé mnohem menší šanci a kratší dobu na přežití. Vlády zemí tehdy vydaly prohlášení, že erupce na Slunci jsou dočasnou záležitostí a že brzy zase odezní. Z Frankových výzkumů a výpočtů, které jim předložil, ale představitelé zemí moc dobře věděly, že bez alternativního řešení brzy nastane konec lidstva a že musí jednat rychle. Vlády tedy vypsaly dobrovolný program pro osadníky nově nalezené planety a překvapivě mnoho lidí se do programu samo přihlásilo. Zájem byl s opakovanými výpadky elektřiny stále vyšší. Pak Frank se svým týmem navrhl řešení pro konstrukci a výrobu paliva pro nové vesmírné koráby, které se po několika málo letech vypravily na svou dlouhou cestu s prvními pasažéry. A Frank zůstal, aby pomohl s opravami a udržením energie pro normální chod na Zemi.
Bylo to pro něj nesmírně těžké rozhodnutí. Svou rodinu miloval. Moc mu chyběly jejich společné výpravy do vzdálených světů, práce na objevech a projektech. Poté, co jedna z erupcí vyřadila na vteřinu z provozu všechna elektrická zařízení, došlo ke zkratu i v jeho laboratoři a ta celá vyhořela. Tehdy shořela veškerá dokumentace i přístroje. A Frank s tím už nemohl nic udělat. Předchozí výpočty zahrnovaly roky tvrdé práce a nepomohla mu s tím ani dvojčata Rose a Alex. Jak ti mu ale chyběli! Občas měl pocit, že je vidí v lidech kolem sebe. Rose mu např. připomínala žena v parku, kde chodíval běhávat s Demie, sedící na dece, jak si čte knihu. Rose ale nikdy nenosila drdoly. Neměla ráda, když jí do obličeje padaly vlasy. Proto v dětství i dospívání nosila culík a uvolněné pramínky vlasů sunula okamžitě za ucho. Jednou viděl svého syna Alexe v montérovi, který přijel sousedce spravit auto. ,Takhle nějak by mohl Alex vypadat ve čtyřiceti, pětačtyřiceti.´ Pomyslel si tehdy Frank. Ten muž měl úplně stejné brýle s tlustými černými kulatými obroučky, se kterými si Alex hrával na Alberta Einsteina, když byl malý. Opakoval, že jednou taky bude profesorem, a stále dokola chtěl po otci, aby mu vyprávěl, jak je to s tou relativitou. A Frank mu pak vysvětloval, jak je to s časem: „To víš, když např. sedím s tvou maminkou nebo s vámi na zahradě a pozorujeme spolu hvězdy, je to jako minuta. Když ale hledám řešení k některým výpočtům, je to jako věčnost.“ „A to je relativita.“ Říkávali už společně. Jako rodina si spolu často povídali o vesmíru a přezdívali se různými planetami. Christine byla Venuše, Rose se líbil Jupiter a Alexovi Mars. A o pár let později se skutečně ocitali v blízkosti těchto planet jako nikdo jiný.
Když pak jel Frank jednou do města, pozdravil se tam letmo s jistou krásnou starší paní. Seděla v kavárně, kam chodívali vždycky v neděli s Christine a kde si povídali o budoucnosti a nadšeně plánovali, do jakých projektů se ještě pustí. Ta žena už měla prošedivělé vlasy, dáma v letech, ale měla stejně krásné modré oči jako Christine. Chtěl jí pomoci s taškou, ale zmizela mu za rohem kavárny, a pak už ji nikdy nepotkal.
-----
Frank vešel do domu a zamířil do nově zbudované laboratoře. Najednou ho zamrazilo a zůstal nehybně stát. Na jeho stole byla opřená o jeho výstavní model kamery FOC, se kterou na svých výpravách objevil novou obyvatelnou planetu, opřená cedule. Na ní stálo: „Máme tě rádi. Navždy.“ Pod nápisem byly nakreslené tři hvězdičky. Frank vzal ceduli do ruky a usmál se. Dokázali to. Jsou v pořádku. Náhle se ozvala siréna. Ta oznamovala příchod další erupce na Slunci. Díky vědeckým výpočtům bylo možné erupci již předvídat až s dvouminutovým předstihem. Frank vyšel ven před svůj dům č. p. 37. FOC37, právě tak pojmenoval novou zelenou planetu Zemi, kterou objevil při svých cestách časem a prostorem a která se pro jeho rodinu a zbytek lidstva už brzy stane novým domovem. Mollie na něj zavolala: „To je dobře, že jdeš, za chvíli to začne.“ Frank pokýval hlavou, přikryl si rukou oči a zadíval se nahoru.
Povídka postoupila v literární soutěži v roce 2020 mezi 200 nejúspěšnějších z více jak 1 000 zaslaných. Soutěž pořádala firma KNIHY DOBROVSKÝ.
<— zpět na menu POVÍDKY
<— zpět na hlavní menu BLOG
FOC37
Lidé mlčky stáli před svými domovy a dívali se vzhůru ke Slunci. Bylo krásné letní teplo a vál mírný vítr, který jim ledabyle cuchal vlasy spadající chvílemi do tváří. Někteří ve snaze vidět více a zahlédnout ten okamžik, přikryli si rukou obličej a pohlédli přimhouřenýma očima přímo do Slunce. A to najednou vyšlehlo obrovskou vlnu následkem vysoké erupce, což vytvořilo nevídaný efekt v podobě žhnoucí a vlnící se zlatavé mlhoviny s ohnivými pásy nepravidelných, měnících se tvarů. A pak Slunce explodovalo a jeho ohromná tlaková žhnoucí vlna zasáhla celou naši Galaxii. Zemi nárazová vlna rozpůlila jako jablko na dvě téměř pravidelné poloviny. Zemské jádro okamžitě detonovalo a svou velikou silou roztrhalo a rozprášilo zbytky planety na mikrokosmické částečky. Celý proces trval pouhou 3 milisekundy času. Po zhruba 100 letech pozemského života supernova ochladla, aby po dalších 100 letech naposledy vydechla mnohem menší explozí a proměnila se v černou díru.
-----
„Franku, pomůžeš mi prosím s Mollie? Zdá se, že už bude rodit.“ Frank si přestal přikrývat rukou oči a dívat se směrem ke Slunci a zadíval se na drobnou ženu ve středním věku stojící pár metrů od něho. Kdyby tak mohl udělat víc... Nebyl zdravotník, měl ale za sebou středně pokročilý výcvik v přežití, jehož součástí byla i důkladná instruktáž první pomoci. „Jistě.“ Usmál se a zamířil po zeleném, čerstvě posekaném trávníku k nedalekému domu, kde se otevřenými okny nesly ven zvuky ženy oznamující blížící se příchod nového člověka na svět.
Frank vyšel spolu se svou sousedkou Susan do prvního patra a během pár minut společně pomohli malému Thomovi na svět. Frank byl nadšený. Křik malého novorozeněte vnesl všem na pár minut do tváře upřímný úsměv. Otec dítěte John, ten syčák, byl bůhví kde. Ale to bylo úplně jedno. Tenhle den patřil prostě Thomasovi a pro všechny přítomné aspoň na pár okamžiků projasnil den. Frank se zadíval na malý uzlíček v Molliině náručí a zesmutněl. Tentokrát už vyslovil nahlas, ale potichu: „Kdybych tak mohl udělat víc...“ Na jeho povzdech okamžitě zprudka reagovala Susan: „Udělal jsi pro nás nejvíc ze všech. Nemusíš si vůbec nic vyčítat.“ A pak už klidněji dodala: „Kdyby každý udělal tolik, co ty, pak by bylo možná všechno úplně jinak. Některé věci ale změnit nejdou.“ „Možná ano.“ Odpověděl rázně Frank. „Kdyby ano, pak by se už vrátili.“ Řekla Susan. „Měl jsem udělat víc.“ Povzdechl si Frank. „A říkal jsi, že to stejně nejde. Že existuje určitá posloupnost událostí a že to prostě změnit nejde.“ Dodala Susan. Frank se zadíval před sebe a pokýval souhlasně hlavou. Usmál se. „Máš pravdu, Susan. Promiň, to je asi tím prckem, už léta jsem tenhle pocit neměl. Víš, taková ta jiskřička naděje, která dřímá v každém vědci, který chce odhalit něco nového, něco ohromného, co změní svět...“ Susan Franka přerušila v jeho jemně nadšeném snění. „Však jsi změnil svět.“ A s konejšivým pohledem se na něj usmála. Frank vydechl zbytek vzduchu ze svého malého proslovu a chvíli se odmlčel. V jeho očích teď bylo vidět dojetí a určitý pocit uspokojení a klidu, že opravdu udělal všechno, co bylo v jeho silách, a že je na to i hrdý.
Frank vyšel ven před dům a opět se zadíval na oblohu. Porod malého Thomase v něm vyvolal mnohem silnější vzpomínky na jeho ženu Christine a dvojčata Rose a Alexe. Byl na všechny tři právem hrdý. Christine mu byla oporou i v těch nejtěžších chvílích a vždy ho podporovala v jeho vědeckém bádání a hledání nových řešení. Seznámili se na Harvardu, kde studovala matematiku a on astronomii. Výborně se spolu doplňovali a oba ukončili pro své nadání studium dříve ve zkráceném režimu. Brzy na to se vzali a Christine mu rok nato věnovala hned dva nejhezčí dárky na světě - dvojčata. Dceru Rose Christine Elizabeth Saru a syna Alexe Franka Thomase Andrewa. Celá rodina žila v nedalekém Marlborough v rodinném domku, kde si Frank zřídil ve sklepě menší moderní laboratoř, protože ty nejlepší nápady přicházely nečekaně, v blízkosti jeho rodiny a v prostředí, kde mohl dát prostor své fantazii a představivosti. Jeho velkým vzorem byl Albert Einstein a Frank pracoval v duchu Einsteinova citátu: „Představivost je důležitější než znalosti. Znalosti jsou omezené, zatímco představivost zahrnuje celý svět, povzbuzuje pokrok a rodí evoluci.“ Frank tedy vždycky vycházel z toho, co není známo, ale je možné. V tom se výrazně lišil od svých kolegů, kteří vycházeli především z vědomostí a z toho, co již bylo vyzkoumáno. Už ve dvaceti letech si s Christine nechali patentovat na pět vynálezů a objevů.
Po narození dvojčat se začali věnovat také vzdělávání druhých. Jejich děti předčasně dokončily základní vzdělání a vrhly se na střední školu, kde „překvapivě“ zvolili jako hlavní obory matematiku a fyziku. Franka s Christine to inspirovalo k založení Institutu pro nadané studenty, který ze začátku financovali z peněz svých patentů. V institutu mimo nich samotných vyučovaly ve speciálně upravených blocích také vysoké kapacity odborníků z různých koutů USA i ze světa. Frank pak dostal nabídku pracovat na malých projektech v NASA (Národní úřad pro letectví a kosmonautiku). A celá rodina se nadchla pro vesmír a neprozkoumané dálky černé hmoty, v níž kolují různé objekty – neuchopitelné a těžko prozkoumatelné. Frank poté propadl teorii relativity a speciální teorii relativity o prostoru a čase. V jeho příbězích, které svým dětem s nadšením a radostí vyprávěl před spaním, bylo možné cestovat v čase a měnit budoucnost. Jeho dlouholeté výzkumy však nepřinesly žádné výsledky, které by vedly k vyrobení něčeho, co by se mohlo nazývat „strojem času“.
Po dalších 8 letech v poklidném životu rodiny Davidsonových došlo k zásadnímu zvratu. Frank byl povolán k velkému projektu do NASA. Jako uznávaný astrofyzik se měl vyjádřit k závažným, neobvyklým projevům Slunce, které se pravidelně opakovaly už několik měsíců. Neobvykle mohutné erupce na Slunci způsobovaly na Zemi výpadky elektřiny a dalších zařízení, které NASA společně s vládami zemí po celém světě úspěšně tutlala pod rouškou nejrůznějších prohlášení. Frank měl za úkol zjistit, jak moc je situace vážná a vypočítat, jaké jsou prognózy pro příštích pár let. Pro tak důležitý úkol oslovil Frank také Christine a své dvě děti, které právě odpromovaly na Princetonu a společně s některými absolventy Institutu pro nadané studenty vytvořil přísně utajenou pracovní skupinu, která se věnovala po celé dny výhradně tomuto problému. Frank zůstával i po skončení práce ještě dlouho do noci v domácí laboratoři a věnoval se svým výzkumům.
Po jednom silném výboji pocházejícího z velké erupce na Slunci, někdy kolem třetí ráno, došlo ve Frankově laboratoři k elektrickému zkratu. Přístroje hlásily chyby a nevyrovnanost v gravitaci. A druhý den, když Frank usedl ke stolu, na který mu Christine připravila jeho oblíbenou snídani – smažená volská oka, chléb, sklenici mléka a velký hrnek s kávou, seděl s hlavou skloněnou a působil neskutečně sklíčeně. Ten mladý, usměvavý vědec, který kolem sebe vždy šířil optimismus, pohodu, klid a vyrovnanost, někam zmizel.
-----
-----
Bylo hrobové ticho. Nikdo si nedovolil znevažovat neuvážlivými projevy nadcházející chvíli. Dokonce i děti, ve skutečnosti nechápajíce, proč jsou s rodiči právě teď na tomto místě, nějak instinktivně vytušily, že jde o něco vážného, a přestaly zlobit. Lidé stáli pokorně v hale s obrovským průhledným výhledem ven – do nekonečna. Na pódiu stál pult s mikrofony a technici stáli opodál s připravenou projekcí. Kovové stěny byly ten den chladnější než obvykle. Všichni přítomní se na tento den připravovali, ale netušili, jak moc silné pocity v nich nadcházející okamžik vyvolá.
Po chvíli na pódium vystoupal vysoký, elegantní muž v černém obleku s kravatou a všechny přivítal klidným hlasem: „Vážení a milí. Vítám Vás u této mimořádně slavnostní příležitosti. Nejspíše už nikdy nebude významnějšího dne, než je tento. Dnešek se zapíše jako nejhezčí a zároveň nejsmutnější den v historii lidstva.“ Muž se na chvíli odmlčel. „Ano, právě dnes dojde k osudnému okamžiku, a to zániku planety Země, naší mateřské planety... Našeho domova.“ Opět se odmlčel. „I já jsem zanechal na Zemi svou rodinu, své známé a přátele. I pro mne, stejně jako pro všechny z nás, je tento den dnem smutku a bude tedy vyhlášen jako Nový den památky zesnulých.“ Ozval se dlouhý souhlasný potlesk. Muž dále pokračoval: „Dnešek je ale zároveň dnem naděje pro budoucnost a životy nás všech, neboť jak jistě víte, v té velké tragédii tkví také další budoucnost lidstva. Blíže o tomto zásadním momentu promluví Rose a Alex Davidsonovi, potomci proslulých vědců Christine a Franka Davidsonových. Tímto tedy vítám a je mi ctí osobně nejprve přivítat Christine Davidsonovou a hned vzápětí Alexe Davidsona.“ Muž pokynul a zadíval se na starší ženu v první řadě s jemně prošedivělými vlasy a typicky malým kulatým nosem, ale velkýma modrýma očima. Ta se postavila a pomalu se otočila k davu za sebou, pokynula a jemně se usmála. K pultíku pak Rose přistoupila spolu s Alexem a muž jim předal slovo. „Vážení přátelé,“ uvedl svůj proslov Alex, ,,rád bych nejprve vzdal společně s Vámi hold svému otci Franku Davidsonovi, díky jehož objevům a vynálezům zde dnes můžeme stát a těšit se na budoucnost na nové planetě, kterou budeme moci opět nazývat ,svou Zemí´. Zároveň však musím zmínit, že tato vysněná budoucnost a záchrana lidstva je vykoupena velkou daní – a to ztrátou miliard životů našich blízkých a přátel. Jak víte, tento osud je nezvratný.“ Poté se slova ujala Rose. „Rádi bychom tu připomněli fakta, která ovlivnila během pár let životy nás všech. Je to neuvěřitelné, ale před 20 lety jsme nastupovali do vesmírných korábů, abychom unikli nevyhnutelné pohromě v podobě explodujícího Slunce a tedy i zániku naší planety Země, ale i naší Galaxie. Tento zánik jsme předpokládali a díky úsilí a objevům mého otce, Franka Davidsona, který dokázal vyrobit takový zdroj energie, díky němuž je možné pohybovat se vesmírem mnohonásobně vyšší rychlostí, než se kdy vůbec předpokládalo, bylo vypraveno na 5 000 vesmírných korábů, které přepravily téměř 18 milionů lidí a na milion vzorků DNA různých živočichů do bezpečné vzdálenosti od naší Galaxie. Tím umožnil lidstvu přežít a pokračovat v existenci na jiné planetě. Bohužel sám se přepravit nestihl, protože sílící a stále častější erupce na Slunci znemožnily ostatním lidem opustit planetu.“
Rose odstoupila od mikrofonu a sklopila hlavu. Z drdolu jí vypadl pramínek vlasů, který si strčila za ucho. Christine si dole v první řadě utřela slzy stékající po tvářích. Alex vzal Rose kolem ramen a pokračoval v projevu: „Pro nás všechny je právě dnešek velice smutným dnem. Ale je to právě astrofyzika, která nám umožnila to, co si jen stěží uměli naši předkové představit, a právě díky objevům Franka Davidsona můžeme už za několik hodin začít zcela jinde nový život. Pro pochopení toho, co se za několik pár minut stane, jsme Vám s Rose připravili prezentaci.“ Prosklené pozadí haly za pódiem, po celou dobu nabízející úchvatný pohled do hlubin vesmíru s miliardami hvězd a planet, se rázem změnilo v jedno velké plátno, na němž se objevila videoprojekce galaxie. Alex stiskl tlačítko na přepínači a v záplavě různých objektů se obraz přiblížil a následně zastavil u Sluneční soustavy, se Sluncem a kolem něho obíhající planetou Zemí, Venuší, Jupiterem, Marsem a dalšími známými planetami. „Toto byl náš domov.“ Pokračoval Alex. V tu chvíli se obraz zastavil a přes celou zeď zářila obrovská modrá planeta s viditelnými tvary kontinentů ohraničenými moři a oceány. Někteří lidé v hale na prázdno polkly a většině z nich se zalily oči slzami. Z hlavního sálu byla prezentace vysílána do ostatních vesmírných korábů, kde rovněž sledujícím na chvíli znemožnily ostřejší obraz slzy. „Důsledkem přirozeného stáří našeho Slunce došlo zhruba před 25 lety k jeho nestabilitě a začalo vykazovat nerovnováhu v podobě mohutných erupcí, které měly za následek četné výpadky elektřiny a mnoha důležitých přístrojů fungujících především na principu plné automatizace.“ Začal svůj výklad Alex. Podíval se na Rose. Ta souhlasně pokynula, že už je znovu připravena pokračovat ve výkladu: „To mělo za následek dočasný totální kolaps v dopravě, v nemocnicích, bankách, továrnách a mnoha dalších oblastech běžného života. S opakujícími se erupcemi si však muselo lidstvo poradit, a proto se vrátilo ke starším metodám a způsobům práce, zejména manuální, které nám umožnily obnovu provozu a fungování společnosti. Pak expertní tým složený z nejchytřejších vědců na naší planetě přišel se zdrcující zprávou. Opakované výpočty potvrdily, že Slunci zbývá posledních 5 let života a že musíme domovskou planetu opustit, protože jeho detonace bude mít ničivé důsledky pro celou naši Galaxii. Nebudeme zde popisovat, jak probíhaly hodiny, dny, týdny a měsíce různých výzkumů. Podstatné je, že Frankovi Davidsonovi se podařilo aplikovat v té době nedávno nalezený nový prvek, který ve spojení s dalšími prvky reagoval velmi vznětlivě. Energii se podařilo usměrnit a postupným uvolňováním využít jako palivo pro přepravu obrovskou rychlostí. Tak velkou, že umíme předběhnout čas, který známe, a pokořit gravitaci.“
Teď už se Rose usmívala, protože tento objev ji stále fascinoval. Vyměnila si pohled se svým bratrem, který jí úsměv vrátil a chopil se dalšího slova: „Pro mnohé je to nejspíše něco zcela nepředstavitelného. Čas, který známe, vnímáme stále jako čas – vteřiny, minuty, dny, měsíce, roky...“ Začal vyjmenovávat. „A gravitaci vnímáme jako zcela přirozenou kolem nás. Když pustíme nějaký předmět z ruky, spadne na zem. To je gravitace. Můj otec však věřil, že může existovat i něco jiného, než je čas a gravitace a že mohou existovat planety a vesmíry bez těchto zákonitostí. Na jiných principech. Že čas je skutečně jen relativní pojem.“ Na chvíli se odmlčel a podíval se do publika. Lidé stáli a pozorně naslouchali s evidentně velkým očekáváním. Nicméně nejevili známku toho, že by jen zčásti rozuměli tomu, co právě povídá. „Zkusme si ale představit, že čas neexistuje a že neexistuje ani gravitace.“ Pokračoval. Někteří lidé v publiku nadzvedli obočí. Alex předpokládal, že jeho a Rousina prezentace nebude nejspíše pochopena. Nicméně chtěl aspoň okrajově přiblížit jedinečnost otcova objevu a ujistit 18 milionů lidí, že ještě ten den zažijí to, na co čekali 20 let. „A aby to nebylo tak jednoduché, představme si, že za určitých podmínek nemá význam ani váha a vzdálenost. S dostatečnou energií a vytvořením adekvátních podmínek je možné pohybovat se vesmírem rychlostí vyšší, než je rychlost světla. Můj otec dokázal s týmem vytvořit takové palivo, které umožnilo pohybovat se takto velkou rychlostí a za zmíněných podmínek, jejichž složitý proces teď nebudu popisovat, ale díky nimž bylo umožněno aspoň některým lidem přesun do dostatečně bezpečné vzdálenosti od naší Galaxie, kde Slunce exploduje.“
K mikrofonu přiskočila Rose a pustila se nadšeně do vysvětlování. Tuhle část o „hrách s časem“ milovala a nemohla si nechat ujít, aby to byla právě ona, kdo celý proces stručně popíše: „Abychom pochopili výjimečnost tohoto dne – z planety Země jsme odletěli před 20 lety. V důsledku použití zmíněné rychlosti při přesunu jsme však jakoby přeskočili čas. To znamená, že v našich korábech uplynulo pouhých 20 let, ale v naší Galaxii to dnes bude už 200 let. Kdybychom cestovali korábem zpět, v místě naší Galaxie už nic nenajdete. Díky našim přístrojům a výpočtům víme, že právě dnes, za pár minut, naše Slunce zcela vychladne a promění se v černou díru. Nicméně...“ Rose se na chvíli zastavila. Najednou nevěděla, zda se má usmívat, nebo plakat. „Protože nikam zpět cestovat nebudeme a protože cestování rychlostí vyšší, než je rychlost světla, umožnilo přeskočit čas – my jsme se dostali o 20 let dopředu před zánik Slunce a tedy i naší planety. A právě dnes tato doba uplynula.“ Velice smutně a odevzdaně dodala: „Dnes navždy zmizí planeta Země z vesmíru a s ní i všichni naši blízcí, kteří se už nemohli zachránit.“
Po minutě ticha, která následovala zcela spontánně, vystoupil Alex se svou poslední částí prezentace, kterou pronesl postupně zesilujícím, veselým tónem: „Jak víte, naše kosmické výpravy od té doby prozkoumaly velikou část vesmíru. Dlouho se nám nedařilo najít planetu, která by odpovídala podmínkám pro přežití lidstva. Nedávný průzkum právě v místech naší bývalé Galaxie našel černou díru, kterou jsme nazvali pro lepší zapamatování Demie a kterou bylo možné proletět do jiné části vesmíru. Tam jsme takovou planetu našli. Pracovně jsme ji nazvali FOC37. Až na několik rozdílů je velice podobná naší planetě Zemi. Gravitace na této planetě je o něco větší, ale nachází se na ní kyslík i voda. A tam se dnes společně vydáme.“ Poslední větu řekl Alex s určitou hrdostí a svůj projev zakončil opět úsměvem. Optimismus a schopnost sdělovat příjemné i nepříjemné informace s klidem tak, aby se ten klid přenesl i na druhé, měl zděděný po otci. Lidé se tedy také usmívali a radostně tleskali a hvízdali. Na zadní straně se během výkladu promítaly záběry z cest vesmírných výprav, poté se obraz zastavil u jedné z černých děr označené jako Demie, následoval průlet a záběr na zeleně zářící planetu, jež se měla stát jejich novým domovem.
Promítání skončilo a ze zadní stěny se stal opět průhled na vesmír s hvězdnými mlhovinami a dalšími hvězdokupy. Slovo si vzal znovu pán v obleku: „Děkujeme Rose a Alexovi Davidsonovým za jejich prezentaci. Věřím, že všechna důležitá fakta nám srozumitelně vysvětlili a já bych vás teď poprosil, abyste se vrátili do svých kajut a začali se připravovat na vylodění na nové planetě Zemi. Jen bych ještě rád zmínil, že pohled do naší historie i budoucnosti nám přiblížili dvojnásobní držitelé Nobelovy ceny za objevy v astrofyzice a cestování červími dírami. Díky těmto objevům a cestám bylo možné doplňovat naše zásoby z jiných planet.“ Ozval se hlasitý potlesk upřímné vděčnosti a uznání. Poté se lidé začali rozcházet, usmívajíce se s myšlenkami na novou budoucnost.
„Byli jste báječní.“ Řekla svým dětem Christine a oba políbila na tvář. Pak se spolu vydali do jiné části korábu, kde se nacházela jejich vlastní laboratoř se speciálními přístroji na měření a k dalším výpočtům, dalekohledy, kamery a další důležité vybavení. Chvíli nato, co se zavřely dveře laboratoře a Rose se ujistila, že je už nikdo nemůže slyšet, obrátila se na Alexe a zeptala se: „Myslíš si, že to někdy zjistí? „Co myslíš?“ Otázal se Alex. „Že jsme jim celou dobu lhali. Že jsme zfalšovali výsledky, že Demie vznikla až po zhasnutí našeho Slunce a že FOC37 objevil ve skutečnosti táta.“ Odpověděla Rose. „Myslím, že ne.“ Řekl Alex. „I kdyby na to přišli,“ zapojila se do rozhovoru Christine, „stejně to už bude jedno. Budou šťastně žít na nové planetě a nic jiného nebudou moci změnit. Museli jsme to udělat takto. A musíme udělat i to druhé...“ A podívala se směrem k jednomu přístroji. „Ale mami,“ namítla Rose s úzkostí v hlase. „Víš moc dobře,“ pokračovala Christine, „jak by to dopadlo. Viděli jsme to spolu asi tisíckrát a dopadlo to vždy stejně.“ Dodala. „Máma má pravdu, Rose,“ přidal se Alex, „sama jsi viděla, jak to dopadlo. V tomto měl táta, vlastně Albert Einstein, pravdu. Je to jednosměrný proces. Nevím, jestli věděl, že je to proto, že lidé vždycky byli, jsou a budou stejní. Vždycky budou vedle svých šlechetných vlastností také chamtiví a sobečtí, ambiciózní a budou toužit po neomezené moci. Tyto scénáře nejdou přepsat, pokud je dopustíme. Musíme stroj na cestování časem zničit.“ „Ale táta...“ Namítla Rose. „Tvůj táta,“ opáčila Christine, „se rozhodl sám. Vždycky to bylo jeho rozhodnutí zůstat na Zemi a pomáhat lidem. Respektuj jeho přání.“ I v tuto chvíli stála Christine alespoň na dálku po boku svého manžela a snažila se mu splnit jeho poslední přání. Rose na chvíli sklopila hlavu. Pak ale naposledy namítla: „Třeba bychom ho ještě mohli přemluvit...“ „Ale Rose,“ zastavil ji Alex, „táta už přece dávno není...“ Nejprve blesklo Rose hlavou, že by to šlo přece vrátit, pak ale její pohled ulpěl na hodinách, které ukazovaly kromě hodin a minut také vteřiny a milisekundy. Christine přistoupila k Rose a uchopila ji a Alexe za ruku. Všichni tři se zhluboka nadechli. Rose pak jen tiše šeptla: „Teď.“
------
------
Frank stál na zahradě a zaléval konvicí usychající květiny. Najednou se zpoza plotu ozvala Mollie. „Franku, už máš u nás zase psa.“ Smála se. „To je neuvěřitelné,“ odvětil Frank. „Jak to zase dokázala?“ Podivil se. Malá, černobílá fenka stála na druhé straně plotu a dívala se skrze plaňky na svého pána. Frank si dal ruce v bok a řekl: „Tak ukaž, Demie, kudypak ses tam dostala tentokrát?“ Po chvíli se malé stvoření s krátkou srstí a vyplazeným jazykem rozběhlo a protáhlo malou dírou v zadním rohu zahrady zpět k Frankovi. Frank Demie plácl jemně po zádech. „Teda, ty jedna.“ Pokáral ji. Fenku našel Frank jednou ráno před svým domem. Byla značně podvyživená a hned mu skočila do náruče. Zjevně nikomu nepatřila, a tak se jí Frank ujal. Jméno Demie ji dal hned po prvním podhrabání plotu na zahradě. Stačila jí jen malá skulina a dokázala se protáhnout téměř kamkoliv. Jakoby jí v tu chvíli byla jen polovina – aby se mohla protáhnout do jiných, nových světů a ty náležitě prozkoumat.
Připomínalo mu to jeho výpravy, které často podnikal se svou rodinou, než se Christine s dětmi nalodili na jeden z mnoha korábů a on jim slíbil, že přijede za nimi hned tím dalším. Předtím si spolu plnili své sny, pohádky, které jim Frank vyprávěl, když Rose a Alex byly ještě děti. A cestovali daleko. Do neznáma. Přece jenom se mu to podařilo – cestovat tam, komu jinému se ještě nikdy dříve nepodařilo. Nejen do vesmíru, ale i do budoucnosti. Viděl tak mnohé. Spoustu dobrého i toho špatného. A mohl tak vidět i sám sebe. A mohl se tak sám rozhodnout, co v budoucnu udělá. A on se rozhodl zůstat. Věděl, že bez zásob vody a oprav elektrického napětí a přístrojů, které zachraňují životy, mají lidé mnohem menší šanci a kratší dobu na přežití. Vlády zemí tehdy vydaly prohlášení, že erupce na Slunci jsou dočasnou záležitostí a že brzy zase odezní. Z Frankových výzkumů a výpočtů, které jim předložil, ale představitelé zemí moc dobře věděly, že bez alternativního řešení brzy nastane konec lidstva a že musí jednat rychle. Vlády tedy vypsaly dobrovolný program pro osadníky nově nalezené planety a překvapivě mnoho lidí se do programu samo přihlásilo. Zájem byl s opakovanými výpadky elektřiny stále vyšší. Pak Frank se svým týmem navrhl řešení pro konstrukci a výrobu paliva pro nové vesmírné koráby, které se po několika málo letech vypravily na svou dlouhou cestu s prvními pasažéry. A Frank zůstal, aby pomohl s opravami a udržením energie pro normální chod na Zemi.
Bylo to pro něj nesmírně těžké rozhodnutí. Svou rodinu miloval. Moc mu chyběly jejich společné výpravy do vzdálených světů, práce na objevech a projektech. Poté, co jedna z erupcí vyřadila na vteřinu z provozu všechna elektrická zařízení, došlo ke zkratu i v jeho laboratoři a ta celá vyhořela. Tehdy shořela veškerá dokumentace i přístroje. A Frank s tím už nemohl nic udělat. Předchozí výpočty zahrnovaly roky tvrdé práce a nepomohla mu s tím ani dvojčata Rose a Alex. Jak ti mu ale chyběli! Občas měl pocit, že je vidí v lidech kolem sebe. Rose mu např. připomínala žena v parku, kde chodíval běhávat s Demie, sedící na dece, jak si čte knihu. Rose ale nikdy nenosila drdoly. Neměla ráda, když jí do obličeje padaly vlasy. Proto v dětství i dospívání nosila culík a uvolněné pramínky vlasů sunula okamžitě za ucho. Jednou viděl svého syna Alexe v montérovi, který přijel sousedce spravit auto. ,Takhle nějak by mohl Alex vypadat ve čtyřiceti, pětačtyřiceti.´ Pomyslel si tehdy Frank. Ten muž měl úplně stejné brýle s tlustými černými kulatými obroučky, se kterými si Alex hrával na Alberta Einsteina, když byl malý. Opakoval, že jednou taky bude profesorem, a stále dokola chtěl po otci, aby mu vyprávěl, jak je to s tou relativitou. A Frank mu pak vysvětloval, jak je to s časem: „To víš, když např. sedím s tvou maminkou nebo s vámi na zahradě a pozorujeme spolu hvězdy, je to jako minuta. Když ale hledám řešení k některým výpočtům, je to jako věčnost.“ „A to je relativita.“ Říkávali už společně. Jako rodina si spolu často povídali o vesmíru a přezdívali se různými planetami. Christine byla Venuše, Rose se líbil Jupiter a Alexovi Mars. A o pár let později se skutečně ocitali v blízkosti těchto planet jako nikdo jiný.
Když pak jel Frank jednou do města, pozdravil se tam letmo s jistou krásnou starší paní. Seděla v kavárně, kam chodívali vždycky v neděli s Christine a kde si povídali o budoucnosti a nadšeně plánovali, do jakých projektů se ještě pustí. Ta žena už měla prošedivělé vlasy, dáma v letech, ale měla stejně krásné modré oči jako Christine. Chtěl jí pomoci s taškou, ale zmizela mu za rohem kavárny, a pak už ji nikdy nepotkal.
-----
Frank vešel do domu a zamířil do nově zbudované laboratoře. Najednou ho zamrazilo a zůstal nehybně stát. Na jeho stole byla opřená o jeho výstavní model kamery FOC, se kterou na svých výpravách objevil novou obyvatelnou planetu, opřená cedule. Na ní stálo: „Máme tě rádi. Navždy.“ Pod nápisem byly nakreslené tři hvězdičky. Frank vzal ceduli do ruky a usmál se. Dokázali to. Jsou v pořádku. Náhle se ozvala siréna. Ta oznamovala příchod další erupce na Slunci. Díky vědeckým výpočtům bylo možné erupci již předvídat až s dvouminutovým předstihem. Frank vyšel ven před svůj dům č. p. 37. FOC37, právě tak pojmenoval novou zelenou planetu Zemi, kterou objevil při svých cestách časem a prostorem a která se pro jeho rodinu a zbytek lidstva už brzy stane novým domovem. Mollie na něj zavolala: „To je dobře, že jdeš, za chvíli to začne.“ Frank pokýval hlavou, přikryl si rukou oči a zadíval se nahoru.
Povídka postoupila v literární soutěži v roce 2020 mezi 200 nejúspěšnějších z více jak 1 000 zaslaných. Soutěž pořádala firma KNIHY DOBROVSKÝ.
<— zpět na menu POVÍDKY
<— zpět na hlavní menu BLOG