Tichá promluva k sobě

Postavit dům a zasadit strom,

porazit prase a udělat tlačenku

z těch keců, které se ven tlačí.

Zapálit svíčku a přivonět ke květinám

a posvítit si na zkyslou jíšku,

kterou plivu, když polykám andělíčky.

Kolik litrů slané vody dokáže

člověk spolykat štěstím?

To nevím.

Včelky lítají a ptáčci cvrlikají

a lidé zbytečně hnojí na svém zápraží,

když je jim zima ve třicítkách.

Pračka doprala špinavé prádlo,

a vítr rozfoukal v koupelně poslední bubliny,

které se rozpleskly po kachličkách.

Divá Bára přeběhla po bytě

a já si říkala, ten sen snad neskončí,

když jsem si uvědomila, že je lepší jít spát.

Maliny zhořkly, chutnají po rybízu,

déšť vytvořil záclonu,

zakryl jí duhu, která se snažila prokouknout.

Vlasy vlající do dáli a modré oči,

jak lucerna pohasly v tichou tmu.

Už není o čem mluvit.

Napsáno 11. 7. 2012