Ze zapadlých skořepin

V ulicích zašumí vítr

a loutka řekne: ,,Dobré ráno."

A pavouk zase spřádá sítě.

A muška do ní znovu vlítne.

Ač slunce svítí

skrze pavučinu,

muška je v síti.

Ač jemná to pavučina,

muška to cítí.

Ač je ve světě tolik míst,

kam moci zalétnout,

je možné vlétnout do pavučiny...

Raději zůstavat a věřit...

Raději zůstavat a doufat...

Raději... létat...

Pavučina? Ne.

Tak co tedy?

Hledáme pavučinu,

a pak z ní chceme ven.

Hledáme slunce,

a pak nás spaluje.

Hledáme jemnou pavučinu,

a přece se nám nezdá dost jemná,

nemáme dost místa.

Hledáme duhu protkanou pavučinou.

Ale kdo došel až ke konci duhy?

Ti, co nemaj´ žádné dluhy?

Ti, co štěstí nehledají

a co na cestu dál se dají?

Ti, co nebojí se dál jít?

Ti, co chtějí lásku mít?

Ne.

Pavouk zase spřádá sítě,

říká mi dál: ,,Chci tě, chci tě!"

Kolik dálek, kolik přání!

Hledáme to bez ustání.

A přitom... stačí... jenom... říct...

...vždyť nečekáme vlastně nic...

...jenom chceme a to je chyba.

Musíme si jenom přát...

...nejdřív dávat... potom brát.

Něco pro své štěstí... udělat.

Npasáno 27. 11. 2014