Zrcadlo
Bylo to nedávno, co jsem se setkala s budoucností vnoučat svých vnoučat, takže vám mohu popsat tu neuvěřitelnou bezohlednost a chtivost, kterou jsem zhlédla.
Právě jsem se upravovala před zrcadlem. Chystala jsem se, že půjdu ven s partou. Mám však bujnou a otravnou fantazii, do které se ponořím kdykoliv a kdekoliv. A ten den mě přepadla právě před zrcadlem. Držela jsem v ruce jedno malé zrcadlo a seděla jsem před zrcadlem o dost větším. Náhodou jsem je obrátila proti sobě. Fantazie vytvořila cestu ve tvaru malého tunelu. Chvíli jsem se na tu cestu dívala a pak jsem začala přemýšlet, kam asi vede. Co se tam děje. Nebylo by prima být tam, v zrcadlovém světě? Třeba to v něm jinak chodí. To už jsem mluvila sama se sebou. Najednou přišla sestra pobízejíc mě, abych si pospíšila. A tak jsem své fantazírování odložila na večer.
Stoupla jsem si před to největší zrcadlo a s druhým zrcadlem v ruce jsem se zahleděla. Najednou jsem šla tou kulatou tunelovou cestou ke světlu na konci. Začala jsem se bát a kladla jsem si otázku, zda jsem z nevysvětlitelného důvodu nezemřela a nejdu teď do nebe. To už jsem se ale ocitla v úplně jiném světě. Nepodobal se ani trochu tomu našemu. Lidé nebydleli v domech. Města zanikla. Zbyly po nich jen trosky, ze kterých si lidé udělali prosté příbytky, kde se snažili přežít. „Kde to proboha jsem?“ zeptala jsem se sebe samotné polohlasně. Vedle mě stál jakýsi vyšňořený chlapík a odpověděl mi na otázku: „Přece v budoucnosti.“ Vyjeveně jsem se na něho podívala a udiveně se ho přeptala: „Kde že?“ „V budoucnosti. Tohle je rok 2 351.“ „Cože?“ Pořád jsem nechápala. Chlapík se posměšně pousmál. Už mi to docházelo. Začala jsem mít vážné obavy. Dočista jsem se zbláznila! „Ne, nezbláznila,“ řekl zase ten náfuka. Dokázal si přečíst moji myšlenku! „Někdo chce, aby ses podívala, jak budou žít tvoji potomci, pokud se něco nezmění.“ Fajn. Už mi bylo všechno jedno. Nerada, ale smířila jsem se s tím, že nejsem v pořádku.
Rozhlédla jsem se ještě jednou lépe kolem sebe. Stromy, o polovinu menší než obvykle, byly polámané a pomalu umíraly. Tráva byla posypána popraškem popela. Slunce neúprosně pálilo za dýmovou clonou a nebe bylo rudé. „To od požáru,“ vysvětlil mi zase ten chlapík. Opět si četl moje myšlenky. „Od jakého požáru?“ Nechápala jsem vůbec nic. „Pojď. Provedu tě a vysvětlím ti, kde ses ocitla.“ Nevěděla jsem, co mám dělat dál, takže jsem poslechla a následovala toho domýšlivce.
„Toto je rok 2 351. Období 3. světové války. Skupina Kjanů vyvolala v roce 2 300 davovou psychózu a získala tím poslušnou menšinu, ze které se stal časem národ.“ Právě jsme procházeli kolem zbytku jednoho domu. V něm se krčily tři děti s matkou, která měla právě astmatický záchvat. Chtěla jsem jí pomoci. Ale ten chlapík mě strhl zpátky. „Ty sem nepatříš. Oni tě nevidí. Kdyby ses dotkla někoho z této budoucnosti, stala by ses součástí tohoto času.“ Nevěřícně a plná nenávisti, rozhořčení a úzkosti jsem se na pána v kvádru podívala. „Co je to se všemi?“ „Národ Kjanů chtěl víc než svobodu, svoji zem a práva jako každý jiný. Začali vyrábět ničivé zbraně, se kterými dobývali jiné země a obsazovali postupně všechny státy, které až dosud žily v míru. Jejich velitel, milý, ale neúprosný Polor Zina všem slíbil bohatství a život splněných snů, když mu dobudou svět. Touto představou všichni žili. A tak nasadili za Polora životy.“ „Ale tohle je přece strašné. Ti lidé umírají,“ povzdychla jsem si. „Ano. A všichni zemřou. Toto je už země, kterou Kjanové dobyli. Za několik týdnů sem Polor pošle Rychlou armádu, aby vyčistila toto místo. Pak se sem přestěhují Kjanové. Nevinné ženy s dětmi, čekající na své manžely, je už nikdy neuvidí.“ „Dost!“ Tohle jsem už nemohla poslouchat. Ten člověk je... Nemohla jsem najít to správné slovo. Mluvil s takovým klidem o válkách, že se mi z toho dělalo špatně. A pak k tomu s úsměvem dodal: „Kruté, že?“ Nenáviděla jsem ho za to. Dělal si legraci z utrpení, vyžíval se v bolestech druhých. Toto místo mě děsí. „Tak půjdeme jinam,“ řekl zase ten chlap. To už mě rozzuřilo. Četl si bez dovolení moje myšlenky. Ale nic jsem neřekla. Pořád jsem ho na slovo poslouchala, aniž bych chtěla.
Z ničeho nic jsme se ocitli na úplně jiném místě. Všude byly něco jako vilky v moderním stylu, chodili tu lidé pěkně oblečení, tedy oproti těm předchozím. Vypadali šťastně. Ale v očích, tam někde v hloubce, měli úzkost. „Co jsou zač?“ zeptala jsem se. „To jsou Kjanové,“ odpověděl mi v očekávání na moji reakci. S otevřenou pusou jsem se rozhlížela kolem sebe. „Tohle?“ Kjanové si žili jako v pohádce. Ten přepych všude mě šokoval. Žili ve zlatě a stříbře, měli všeho dostatek, nic nepotřebovali... „Omyl,“ řekl zase ten chlap, „možná, že si žijí v přepychu. Ale spousta jim toho chybí.“ Zase. Zase si přečetl moje myšlenky. Ale to teď bylo vedlejší. „Co jim chybí?“ Pán se ušklíbl a řekl: „Přece svoboda.“ Na chvíli jsem se zamyslela. Má pravdu. Na co jim je přepych, bohatství, když nejsou svobodní. „Polor byl k nim spravedlivý. Dal jim to, co stále chtěli. Výměnou za svobodu. A oni souhlasili.“ ,Určitě pochopili, že být bohatý není vítězství,‘ řekla jsem si jen tak sama pro sebe. „Co by měli chtít víc?“ zeptal se mě pro změnu pán. „Nevypadají šťastně,“ odpověděla jsem. „Štěstí...,“ zamyslel se ten záhadný pán, „k čemu je štěstí? Důležitá je moc. Když má člověk moc, má všechno.“ „Nikdy nemá člověk všechno. Vše není vše,“ odporovala jsem. „Jak to? Když máš moc, máš peníze. A když máš peníze, můžeš si koupit cokoliv.“ „Ani zlatem, stříbrem nebo platinou si nikdo nekoupí svobodu, štěstí a lásku.“
Odmlčeli jsme se. Role se obrátily. Měla jsem pocit, že vím, o čem ten pán teď přemýšlí. Nic z toho, co jsem jmenovala, nezná. Je otrokem své moci. V honbě za bohatstvím ztratil sám sebe. Štěstí pro něho nic neznamená, proto nemá možnost ho poznat. A lásku si u nikoho nezískal. Najednou jsem četla jeho myšlenky. V jednom okamžiku jsem přestala dýchat. „Vy jste Polor Zina?“ Ten pán se na mě překvapeně podíval „Jak jsi to...?“ Nedořekl. „Tak teď mě znáš.“ „Mám k vám ještě jednu otázku. Když jste takový sobec a berete lidem to nejdražší, co mají, proč toho všeho litujete a přitom nic neuděláte pro změnu?“ „Já toho ale nelituji. Mám všechno, co jsem chtěl. A lidé mají také to, co chtěli.“ „Ale lidé přece nechtějí jen moc a bohatství.“ Polor se na mě divně podíval, pousmál se a řekl: „Toto je rok 2 351. Lidé v této době nechtějí nic jiného než moc a bohatství. Pachtí se za těmito mocnostmi celý život. Na ničem jiném jim nezáleží.“ „Ale...“ Nebyla jsem schopna slov. „Co by mohlo lidi přivést k tomu, že by jim nezáleželo na ničem jiném než na takových absurdních...“ „Mít peníze není absurdní. Mít moc není vůbec absurdní. Peníze potřebuje každý. A moc je síla.“ „Chcete říct, že lidé v budoucnu vyměnili city, pocity a emoce za moc, bohatství a slávu?“ „Ano.“
Až do těch pár sekund, než mi odpověděl, jsem doufala, že řekne ne. ,To přece není možné,‘ pomyslela jsem si, ,to by přece nikdo nikdy neudělal.‘ Nemohla jsem Polora Zinu obviňovat. Tedy ne ze všeho. On jen využil lidské marnivosti. „Jak můžu ovlivnit budoucnost?“ Polor zvážněl. Až teď si uvědomil, že jsem se tu objevila proto, abych ho zničila. Aby nikdy nevyužil v budoucnu klesnutí lidské mysli. „Jak mohu ovlivnit tuto část času?“ Moje otázky prostupovaly do jeho srdce, které bylo tak necitelné, že až dosud si neuvědomoval svou vlastní krutost vůči druhým. „Začínám chápat, proč děláš tolik povyku kvůli necitelnosti těchto lidí.“ „Všechno je tu umělé,“ řekla jsem za něho. „Chtěl bych poznat to, co jsi jmenovala.“ „Musel byste se vzdát své moci a bohatství. Získal byste tím vše, co jste ztratil. „Copak nejde mít obojí?“ zeptal se mě zklamaně. „Ne zcela. Podstatou života je zprůměrovat tyto dva rozdíly a šťastně žít.“ „Ale člověk je přece šťastný, když dosáhne toho, čeho si nejvíc považuje.“ „To ano.“ Zase měl pravdu. „Ale když žijete bez emocí, nemůžete to štěstí pocítit.“
Polor mávl rukou, objevili jsme se v jeho paláci. Všechno bylo vyrobeno z platiny obkládané smaragdy a diamanty. Záclony byly prošívané zlatou nití a mořskými perlami. Všechen ten třpyt mě oslepoval. „To toužíte jen po lesku bohatství?“ zeptala jsem se ho nevěřícně. „Tohoto jsem se už nabažil,“ odpověděl mi. „Takže o co vám teď jde? Polor luskl prsty. Přiběhl sluha se stříbrným podnosem a číší ze zlata, do které nalil Polorovi nějaký nápoj. „Dáš si? optal se mě. „Ne. Díky.“ „Ale dáš. Tohle chutná i lidem z minulosti.“ „Já nejsem z minulosti. A tu břečku nechci.“ Polor se jen přísněji podíval, pak se pousmál a podal mi číši. Dvě služky se podívaly mým směrem a ulekly se. Uvědomila jsem si, že jsem se stala součástí tohoto času. Toho člověka jsem nesnášela. Nejprve mi ukradl mou svobodu (z nevysvětlitelného důvodu jsem ho poslouchala na slovo), zacházel se všemi jak s kusem hadru, byl zaslepen tou okolní září a ještě mě teď vytrhl z mého roku a přemístil mě do jakéhosi šíleného roku 2 351. Napila jsem se tedy toho neznámého a zavřela oči. ,To není možné,‘ pomyslela jsem si. ,Vždyť to chutná jako...‘ Napadala mě spousta chutí našich jídel. Ale nemohla jsem přesně přirovnat, jak co to chutná. V každém případě to chutnalo výborně.
Polor mi zase vzal číši. „Promiň. Musela ses stát hmotnou v tomto čase, jinak by ses nemohla seznámit s mojí nejlepší věštkyní Osudií Valneovou.“ „S kým?“ zeptala jsem se nejistě. „S věštkyní?“ „Následuj mě,“ pobídl mě zdvořile Zina. Vešli jsme do jiné místnosti. Nebyly tam žádné obrazy, nábytek... Prostě nic. Jen zdi z modrého sametu s hvězdami a velká vyřezávaná skříň. Polor ji silou vůle otevřel. „Prosím,“ pobídl mě zase. Nechápavě jsem vstoupila. Aniž by byla uvnitř skříně instalována žárovka, bylo v ní světlo jako ve dne. Polor vstoupil také. Netrvalo to ani vteřinu, co za námi zavřel. Hned skříň opět otevřel a vyšel ven. Následovala jsem ho. Ale neocitla jsem se v místnosti, do které jsem před chvílí vstoupila. Zdi byly červené. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kromě kulatého stolu, dvou židlí a velké obrazovky jsem si všimla jediných dveří v celém zámku. Z nich vyšla strašně záhadná žena. „Vítám tě. Jsi tu o dvě vteřiny dřív, než jsem čekala.“ ,Hurá,‘ pomyslela jsem si, ,konečně mi tu někdo vysvětlí, oč jde.‘ „Správně,“ řekla mi ta záhadná žena, „jsem tu proto, abych ti všechno vysvětlila.“ „Vy tu všichni umíte číst myšlenky?“ zeptala jsem se trochu naštvaně. „Ne, všichni ne. Jen ti, co vypili nápoj myšlení,“ odpověděla mi. Potom se podívala na Zinu a požádala ho, aby nás nechal na chvíli o samotě. Až když Polor odešel, představila se mi a pobídla mě, abych si sedla na jednu z těch židlí ke stolu. Potom mi začala vyprávět: „Vlády národů přiměly občany, aby mysleli jen na peníze. Brzy začali lidé myslet jen na to, jak si co nejvíce nahrabat. Potom se tu objevil na Zemi národ, který si říkal Kjanové. Ti slíbili lidem bohatství, dostatek všeho - prostě ráj na zemi. A to jen za naprostou oddanost jejich veliteli Polorovi Zinovi. A lidé s tím souhlasili. Nevěřili, že by něco mohli ztratit. A ztratili své vzácné emoce, jednu ze základních podmínek pro život. Lidé dnes nežijí, ale přežívají. A to ode dne narození.“ „Pořád ale nechápu, proč tu jsem.“ „Nedávno za mnou přišel Polor Zina a chtěl ode mne radu. Už dva měsíce se mu každou noc zdál tentýž sen. Řekl mi, že ho pokládá za noční můru. Občas začal uvažovat trochu jinak než dřív. Dalo by se říci, že u člověka tak zaslepeného bohatstvím a mocí to ani nemůže být možné. Ale Polor se začal bát o svůj život. Podle toho, jak mi popisoval svůj sen, se mu zdálo o zániku Země.“
Tohle mi málem vyrazilo dech. Zánik Země. „Ale... Jak...“ nemohla jsem dokončit otázku. Zánik Země. Pořád mi tato dvě slova hučela v hlavě. Na rozdíl ode mě byla Osudie úplně klidná. „Jak Země zanikne?“ zeptala se za mne. „Touha po penězích u lidí stále roste, pořád budou chtít víc. Ale jedno velice staré přísloví říká: ,Kdo se nespokojí s málem, není hoden více.‘ Lidé udělají pro peníze cokoliv. Okradou, podrazí své blízké, zabijí. Budou použity jaderné a vodíkové bomby a zbraně. A Země bude prostě zničena. A to tím nejvyspělejším tvorem – člověkem.“
Nemohla jsem věřit svým vlastním uším. Tohle přece nemohlo být možné. ,Touha po bohatství a moci že je silnější než lidské emoce? Ty přece nemůžou ze Země zmizet. Vždyť by i ty národy vyhynuly.‘ „Ano. To ano. Národy by pak vyhynuly.“ Osudie mi opět odpověděla na mou myšlenku. „Polor za mnou přišel se svým snem a dozvěděl se o své záhubě. Ptal se, zda nemůže něco udělat. Najednou pocítil strach a začal si opravdu vážit toho, že tu je. Ale trochu pozdě. Už nemůže ovlivnit tolik lidí. Země zanikne.“ „Ale... Jak můžete být tak klidná?“ Bylo mi špatně a chtělo se mi brečet. „Vím to celý život. Ale kdybych se Polorovi jen slovem zmínila, asi by mě nechal popravit. A tak mi nezbylo nic jiného, než se s tím smířit.“
Bylo mi z toho všeho strašně smutno. ,Země zanikne, protože si lidé začnou vážit těch méně cenných peněz než svých životů. Zničí se. Ani Polor proti tomu nemůže nic udělat. A já sem nepatřím!‘ „Omlouvám se, že ti zase čtu myšlenky. Ale je to důležité. Je pravda, že nepatříš do téhle doby. A právě to je ten důvod, proč se nacházíš ve 24. století.“ Nechápala jsem. „Možná, že Polor svět nezachrání. I kdyby se o to pokusil. Ale ty ano.“ „Jak?“ „Musíš lidi přesvědčit, že moc a bohatství zaslepuje. A zaslepenost dovede Zemi k záhubě.“ „Ale jak?“ Osudie mi dala velice těžký úkol. Jak mám přimět tolik lidí k zamyšlení nad lidskými hodnotami? Osudie mi ale neodpověděla.
Najednou jsem ucítila strašnou bolest pravého ramene. Osudie, Polor i zámek zmizeli a já letěla pozpátku zrcadlovým tunelem. Náhle jsem se ocitla před zrcadlem a vedle mě stála sestra. Nechápavě jsem se na ni podívala. „Co blbneš?“ zeptala jsem se jí. Až teď jsem si uvědomila, že mě udeřila do pravého ramene. „Jak co blbnu? Už čtvrt hodiny stojíš před zrcadlem a hledíš na sebe.“ Sestra odešla. A já jsem byla doma, ve svém století a roce.
Na to, jak přesvědčit lidi k zamyšlení nad lidskými hodnotami, jsem dosud nepřišla. A možná ani nepřijdu. Důležité ale je, že vím, co naši civilizaci v budoucnu hrozí. Lidé by si měli uvědomit, co ztrácejí, když chtějí víc, než je zapotřebí. Ale jak je přimět, aby si tohle uvědomili, nevím.
Povídku Daisy napsala ve svých 14 letech a vyhrála s ní 2. místo v celostátní literární soutěži na téma: Ochrana životního prostředí a zánik Země.
<— zpět na menu POVÍDKY
<— zpět na hlavní menu BLOG
Zrcadlo
Bylo to nedávno, co jsem se setkala s budoucností vnoučat svých vnoučat, takže vám mohu popsat tu neuvěřitelnou bezohlednost a chtivost, kterou jsem zhlédla.
Právě jsem se upravovala před zrcadlem. Chystala jsem se, že půjdu ven s partou. Mám však bujnou a otravnou fantazii, do které se ponořím kdykoliv a kdekoliv. A ten den mě přepadla právě před zrcadlem. Držela jsem v ruce jedno malé zrcadlo a seděla jsem před zrcadlem o dost větším. Náhodou jsem je obrátila proti sobě. Fantazie vytvořila cestu ve tvaru malého tunelu. Chvíli jsem se na tu cestu dívala a pak jsem začala přemýšlet, kam asi vede. Co se tam děje. Nebylo by prima být tam, v zrcadlovém světě? Třeba to v něm jinak chodí. To už jsem mluvila sama se sebou. Najednou přišla sestra pobízejíc mě, abych si pospíšila. A tak jsem své fantazírování odložila na večer.
Stoupla jsem si před to největší zrcadlo a s druhým zrcadlem v ruce jsem se zahleděla. Najednou jsem šla tou kulatou tunelovou cestou ke světlu na konci. Začala jsem se bát a kladla jsem si otázku, zda jsem z nevysvětlitelného důvodu nezemřela a nejdu teď do nebe. To už jsem se ale ocitla v úplně jiném světě. Nepodobal se ani trochu tomu našemu. Lidé nebydleli v domech. Města zanikla. Zbyly po nich jen trosky, ze kterých si lidé udělali prosté příbytky, kde se snažili přežít. „Kde to proboha jsem?“ zeptala jsem se sebe samotné polohlasně. Vedle mě stál jakýsi vyšňořený chlapík a odpověděl mi na otázku: „Přece v budoucnosti.“ Vyjeveně jsem se na něho podívala a udiveně se ho přeptala: „Kde že?“ „V budoucnosti. Tohle je rok 2 351.“ „Cože?“ Pořád jsem nechápala. Chlapík se posměšně pousmál. Už mi to docházelo. Začala jsem mít vážné obavy. Dočista jsem se zbláznila! „Ne, nezbláznila,“ řekl zase ten náfuka. Dokázal si přečíst moji myšlenku! „Někdo chce, aby ses podívala, jak budou žít tvoji potomci, pokud se něco nezmění.“ Fajn. Už mi bylo všechno jedno. Nerada, ale smířila jsem se s tím, že nejsem v pořádku.
Rozhlédla jsem se ještě jednou lépe kolem sebe. Stromy, o polovinu menší než obvykle, byly polámané a pomalu umíraly. Tráva byla posypána popraškem popela. Slunce neúprosně pálilo za dýmovou clonou a nebe bylo rudé. „To od požáru,“ vysvětlil mi zase ten chlapík. Opět si četl moje myšlenky. „Od jakého požáru?“ Nechápala jsem vůbec nic. „Pojď. Provedu tě a vysvětlím ti, kde ses ocitla.“ Nevěděla jsem, co mám dělat dál, takže jsem poslechla a následovala toho domýšlivce.
„Toto je rok 2 351. Období 3. světové války. Skupina Kjanů vyvolala v roce 2 300 davovou psychózu a získala tím poslušnou menšinu, ze které se stal časem národ.“ Právě jsme procházeli kolem zbytku jednoho domu. V něm se krčily tři děti s matkou, která měla právě astmatický záchvat. Chtěla jsem jí pomoci. Ale ten chlapík mě strhl zpátky. „Ty sem nepatříš. Oni tě nevidí. Kdyby ses dotkla někoho z této budoucnosti, stala by ses součástí tohoto času.“ Nevěřícně a plná nenávisti, rozhořčení a úzkosti jsem se na pána v kvádru podívala. „Co je to se všemi?“ „Národ Kjanů chtěl víc než svobodu, svoji zem a práva jako každý jiný. Začali vyrábět ničivé zbraně, se kterými dobývali jiné země a obsazovali postupně všechny státy, které až dosud žily v míru. Jejich velitel, milý, ale neúprosný Polor Zina všem slíbil bohatství a život splněných snů, když mu dobudou svět. Touto představou všichni žili. A tak nasadili za Polora životy.“ „Ale tohle je přece strašné. Ti lidé umírají,“ povzdychla jsem si. „Ano. A všichni zemřou. Toto je už země, kterou Kjanové dobyli. Za několik týdnů sem Polor pošle Rychlou armádu, aby vyčistila toto místo. Pak se sem přestěhují Kjanové. Nevinné ženy s dětmi, čekající na své manžely, je už nikdy neuvidí.“ „Dost!“ Tohle jsem už nemohla poslouchat. Ten člověk je... Nemohla jsem najít to správné slovo. Mluvil s takovým klidem o válkách, že se mi z toho dělalo špatně. A pak k tomu s úsměvem dodal: „Kruté, že?“ Nenáviděla jsem ho za to. Dělal si legraci z utrpení, vyžíval se v bolestech druhých. Toto místo mě děsí. „Tak půjdeme jinam,“ řekl zase ten chlap. To už mě rozzuřilo. Četl si bez dovolení moje myšlenky. Ale nic jsem neřekla. Pořád jsem ho na slovo poslouchala, aniž bych chtěla.
Z ničeho nic jsme se ocitli na úplně jiném místě. Všude byly něco jako vilky v moderním stylu, chodili tu lidé pěkně oblečení, tedy oproti těm předchozím. Vypadali šťastně. Ale v očích, tam někde v hloubce, měli úzkost. „Co jsou zač?“ zeptala jsem se. „To jsou Kjanové,“ odpověděl mi v očekávání na moji reakci. S otevřenou pusou jsem se rozhlížela kolem sebe. „Tohle?“ Kjanové si žili jako v pohádce. Ten přepych všude mě šokoval. Žili ve zlatě a stříbře, měli všeho dostatek, nic nepotřebovali... „Omyl,“ řekl zase ten chlap, „možná, že si žijí v přepychu. Ale spousta jim toho chybí.“ Zase. Zase si přečetl moje myšlenky. Ale to teď bylo vedlejší. „Co jim chybí?“ Pán se ušklíbl a řekl: „Přece svoboda.“ Na chvíli jsem se zamyslela. Má pravdu. Na co jim je přepych, bohatství, když nejsou svobodní. „Polor byl k nim spravedlivý. Dal jim to, co stále chtěli. Výměnou za svobodu. A oni souhlasili.“ ,Určitě pochopili, že být bohatý není vítězství,‘ řekla jsem si jen tak sama pro sebe. „Co by měli chtít víc?“ zeptal se mě pro změnu pán. „Nevypadají šťastně,“ odpověděla jsem. „Štěstí...,“ zamyslel se ten záhadný pán, „k čemu je štěstí? Důležitá je moc. Když má člověk moc, má všechno.“ „Nikdy nemá člověk všechno. Vše není vše,“ odporovala jsem. „Jak to? Když máš moc, máš peníze. A když máš peníze, můžeš si koupit cokoliv.“ „Ani zlatem, stříbrem nebo platinou si nikdo nekoupí svobodu, štěstí a lásku.“
Odmlčeli jsme se. Role se obrátily. Měla jsem pocit, že vím, o čem ten pán teď přemýšlí. Nic z toho, co jsem jmenovala, nezná. Je otrokem své moci. V honbě za bohatstvím ztratil sám sebe. Štěstí pro něho nic neznamená, proto nemá možnost ho poznat. A lásku si u nikoho nezískal. Najednou jsem četla jeho myšlenky. V jednom okamžiku jsem přestala dýchat. „Vy jste Polor Zina?“ Ten pán se na mě překvapeně podíval „Jak jsi to...?“ Nedořekl. „Tak teď mě znáš.“ „Mám k vám ještě jednu otázku. Když jste takový sobec a berete lidem to nejdražší, co mají, proč toho všeho litujete a přitom nic neuděláte pro změnu?“ „Já toho ale nelituji. Mám všechno, co jsem chtěl. A lidé mají také to, co chtěli.“ „Ale lidé přece nechtějí jen moc a bohatství.“ Polor se na mě divně podíval, pousmál se a řekl: „Toto je rok 2 351. Lidé v této době nechtějí nic jiného než moc a bohatství. Pachtí se za těmito mocnostmi celý život. Na ničem jiném jim nezáleží.“ „Ale...“ Nebyla jsem schopna slov. „Co by mohlo lidi přivést k tomu, že by jim nezáleželo na ničem jiném než na takových absurdních...“ „Mít peníze není absurdní. Mít moc není vůbec absurdní. Peníze potřebuje každý. A moc je síla.“ „Chcete říct, že lidé v budoucnu vyměnili city, pocity a emoce za moc, bohatství a slávu?“ „Ano.“
Až do těch pár sekund, než mi odpověděl, jsem doufala, že řekne ne. ,To přece není možné,‘ pomyslela jsem si, ,to by přece nikdo nikdy neudělal.‘ Nemohla jsem Polora Zinu obviňovat. Tedy ne ze všeho. On jen využil lidské marnivosti. „Jak můžu ovlivnit budoucnost?“ Polor zvážněl. Až teď si uvědomil, že jsem se tu objevila proto, abych ho zničila. Aby nikdy nevyužil v budoucnu klesnutí lidské mysli. „Jak mohu ovlivnit tuto část času?“ Moje otázky prostupovaly do jeho srdce, které bylo tak necitelné, že až dosud si neuvědomoval svou vlastní krutost vůči druhým. „Začínám chápat, proč děláš tolik povyku kvůli necitelnosti těchto lidí.“ „Všechno je tu umělé,“ řekla jsem za něho. „Chtěl bych poznat to, co jsi jmenovala.“ „Musel byste se vzdát své moci a bohatství. Získal byste tím vše, co jste ztratil. „Copak nejde mít obojí?“ zeptal se mě zklamaně. „Ne zcela. Podstatou života je zprůměrovat tyto dva rozdíly a šťastně žít.“ „Ale člověk je přece šťastný, když dosáhne toho, čeho si nejvíc považuje.“ „To ano.“ Zase měl pravdu. „Ale když žijete bez emocí, nemůžete to štěstí pocítit.“
Polor mávl rukou, objevili jsme se v jeho paláci. Všechno bylo vyrobeno z platiny obkládané smaragdy a diamanty. Záclony byly prošívané zlatou nití a mořskými perlami. Všechen ten třpyt mě oslepoval. „To toužíte jen po lesku bohatství?“ zeptala jsem se ho nevěřícně. „Tohoto jsem se už nabažil,“ odpověděl mi. „Takže o co vám teď jde? Polor luskl prsty. Přiběhl sluha se stříbrným podnosem a číší ze zlata, do které nalil Polorovi nějaký nápoj. „Dáš si? optal se mě. „Ne. Díky.“ „Ale dáš. Tohle chutná i lidem z minulosti.“ „Já nejsem z minulosti. A tu břečku nechci.“ Polor se jen přísněji podíval, pak se pousmál a podal mi číši. Dvě služky se podívaly mým směrem a ulekly se. Uvědomila jsem si, že jsem se stala součástí tohoto času. Toho člověka jsem nesnášela. Nejprve mi ukradl mou svobodu (z nevysvětlitelného důvodu jsem ho poslouchala na slovo), zacházel se všemi jak s kusem hadru, byl zaslepen tou okolní září a ještě mě teď vytrhl z mého roku a přemístil mě do jakéhosi šíleného roku 2 351. Napila jsem se tedy toho neznámého a zavřela oči. ,To není možné,‘ pomyslela jsem si. ,Vždyť to chutná jako...‘ Napadala mě spousta chutí našich jídel. Ale nemohla jsem přesně přirovnat, jak co to chutná. V každém případě to chutnalo výborně.
Polor mi zase vzal číši. „Promiň. Musela ses stát hmotnou v tomto čase, jinak by ses nemohla seznámit s mojí nejlepší věštkyní Osudií Valneovou.“ „S kým?“ zeptala jsem se nejistě. „S věštkyní?“ „Následuj mě,“ pobídl mě zdvořile Zina. Vešli jsme do jiné místnosti. Nebyly tam žádné obrazy, nábytek... Prostě nic. Jen zdi z modrého sametu s hvězdami a velká vyřezávaná skříň. Polor ji silou vůle otevřel. „Prosím,“ pobídl mě zase. Nechápavě jsem vstoupila. Aniž by byla uvnitř skříně instalována žárovka, bylo v ní světlo jako ve dne. Polor vstoupil také. Netrvalo to ani vteřinu, co za námi zavřel. Hned skříň opět otevřel a vyšel ven. Následovala jsem ho. Ale neocitla jsem se v místnosti, do které jsem před chvílí vstoupila. Zdi byly červené. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kromě kulatého stolu, dvou židlí a velké obrazovky jsem si všimla jediných dveří v celém zámku. Z nich vyšla strašně záhadná žena. „Vítám tě. Jsi tu o dvě vteřiny dřív, než jsem čekala.“ ,Hurá,‘ pomyslela jsem si, ,konečně mi tu někdo vysvětlí, oč jde.‘ „Správně,“ řekla mi ta záhadná žena, „jsem tu proto, abych ti všechno vysvětlila.“ „Vy tu všichni umíte číst myšlenky?“ zeptala jsem se trochu naštvaně. „Ne, všichni ne. Jen ti, co vypili nápoj myšlení,“ odpověděla mi. Potom se podívala na Zinu a požádala ho, aby nás nechal na chvíli o samotě. Až když Polor odešel, představila se mi a pobídla mě, abych si sedla na jednu z těch židlí ke stolu. Potom mi začala vyprávět: „Vlády národů přiměly občany, aby mysleli jen na peníze. Brzy začali lidé myslet jen na to, jak si co nejvíce nahrabat. Potom se tu objevil na Zemi národ, který si říkal Kjanové. Ti slíbili lidem bohatství, dostatek všeho - prostě ráj na zemi. A to jen za naprostou oddanost jejich veliteli Polorovi Zinovi. A lidé s tím souhlasili. Nevěřili, že by něco mohli ztratit. A ztratili své vzácné emoce, jednu ze základních podmínek pro život. Lidé dnes nežijí, ale přežívají. A to ode dne narození.“ „Pořád ale nechápu, proč tu jsem.“ „Nedávno za mnou přišel Polor Zina a chtěl ode mne radu. Už dva měsíce se mu každou noc zdál tentýž sen. Řekl mi, že ho pokládá za noční můru. Občas začal uvažovat trochu jinak než dřív. Dalo by se říci, že u člověka tak zaslepeného bohatstvím a mocí to ani nemůže být možné. Ale Polor se začal bát o svůj život. Podle toho, jak mi popisoval svůj sen, se mu zdálo o zániku Země.“
Tohle mi málem vyrazilo dech. Zánik Země. „Ale... Jak...“ nemohla jsem dokončit otázku. Zánik Země. Pořád mi tato dvě slova hučela v hlavě. Na rozdíl ode mě byla Osudie úplně klidná. „Jak Země zanikne?“ zeptala se za mne. „Touha po penězích u lidí stále roste, pořád budou chtít víc. Ale jedno velice staré přísloví říká: ,Kdo se nespokojí s málem, není hoden více.‘ Lidé udělají pro peníze cokoliv. Okradou, podrazí své blízké, zabijí. Budou použity jaderné a vodíkové bomby a zbraně. A Země bude prostě zničena. A to tím nejvyspělejším tvorem – člověkem.“
Nemohla jsem věřit svým vlastním uším. Tohle přece nemohlo být možné. ,Touha po bohatství a moci že je silnější než lidské emoce? Ty přece nemůžou ze Země zmizet. Vždyť by i ty národy vyhynuly.‘ „Ano. To ano. Národy by pak vyhynuly.“ Osudie mi opět odpověděla na mou myšlenku. „Polor za mnou přišel se svým snem a dozvěděl se o své záhubě. Ptal se, zda nemůže něco udělat. Najednou pocítil strach a začal si opravdu vážit toho, že tu je. Ale trochu pozdě. Už nemůže ovlivnit tolik lidí. Země zanikne.“ „Ale... Jak můžete být tak klidná?“ Bylo mi špatně a chtělo se mi brečet. „Vím to celý život. Ale kdybych se Polorovi jen slovem zmínila, asi by mě nechal popravit. A tak mi nezbylo nic jiného, než se s tím smířit.“
Bylo mi z toho všeho strašně smutno. ,Země zanikne, protože si lidé začnou vážit těch méně cenných peněz než svých životů. Zničí se. Ani Polor proti tomu nemůže nic udělat. A já sem nepatřím!‘ „Omlouvám se, že ti zase čtu myšlenky. Ale je to důležité. Je pravda, že nepatříš do téhle doby. A právě to je ten důvod, proč se nacházíš ve 24. století.“ Nechápala jsem. „Možná, že Polor svět nezachrání. I kdyby se o to pokusil. Ale ty ano.“ „Jak?“ „Musíš lidi přesvědčit, že moc a bohatství zaslepuje. A zaslepenost dovede Zemi k záhubě.“ „Ale jak?“ Osudie mi dala velice těžký úkol. Jak mám přimět tolik lidí k zamyšlení nad lidskými hodnotami? Osudie mi ale neodpověděla.
Najednou jsem ucítila strašnou bolest pravého ramene. Osudie, Polor i zámek zmizeli a já letěla pozpátku zrcadlovým tunelem. Náhle jsem se ocitla před zrcadlem a vedle mě stála sestra. Nechápavě jsem se na ni podívala. „Co blbneš?“ zeptala jsem se jí. Až teď jsem si uvědomila, že mě udeřila do pravého ramene. „Jak co blbnu? Už čtvrt hodiny stojíš před zrcadlem a hledíš na sebe.“ Sestra odešla. A já jsem byla doma, ve svém století a roce.
Na to, jak přesvědčit lidi k zamyšlení nad lidskými hodnotami, jsem dosud nepřišla. A možná ani nepřijdu. Důležité ale je, že vím, co naši civilizaci v budoucnu hrozí. Lidé by si měli uvědomit, co ztrácejí, když chtějí víc, než je zapotřebí. Ale jak je přimět, aby si tohle uvědomili, nevím.
Povídku Daisy napsala ve svých 14 letech a vyhrála s ní 2. místo v celostátní literární soutěži na téma: Ochrana životního prostředí a zánik Země.
<— zpět na menu POVÍDKY
<— zpět na hlavní menu BLOG